V každém případě by nebylo dobré, kdybych jim dával do obálky peníze, v nejhorším případě to vyřeší dárková poukázka, nestihnu-li prohlédnout weby. A když se s dárky netrefím do gusta, dají se dále po svátcích přes internet nabídnout.

Ekonomika svátečních dárků je matoucí. Začátkem 90. let zmátla i mladého asistenta profesora na univerzitě v Yale. Fascinovaný ekonomickou teorií racionální spotřebitelské volby, se podíval na vánoční tradici darování zboží jiné osobě, aniž by se plně znaly její preference. Pokud minete 50 eur za dárek pro milovaného člověka, je pravděpodobné, že by si za tuto částku koupil něco, co by se mu líbilo mnohem více.

Na kurzu mikroekonomie požádal své studenty, aby odhadli cenu dárků, které nedávno obdrželi na Vánoce, i to, kolik by byli ochotni zaplatit za tyto dárky, pokud by je nedostali. Jeden například odpověděl, že mikina, kterou objevil pod stromečkem, stojí v obchodě 50 eur, ale pokud by si ji měl koupit, dal by za ni jen 43 eur. Mladý odborný asistent se dopracoval k rozdílu řádově 20%. Aplikováním tohoto poměru na prodejní čísla během Vánoc roku 1992 dedukuje, že výměna dárků vede ke ztrátě ve výši několika miliard dolarů. Tvrdí, že k nápravě tohoto neefektivního přerozdělování zdrojů by bylo lepší darovat peníze, než darovat zabalené dárky. Namísto překvapení a 7 eur ztráty při mikině, by byla 50 eurová bankovka. Jeho ekonomické zdůvodnění je však nesprávné a absurdní.

V případě, že by jeho úvahy byly správné, ztráta bohatství by byla dnes ještě větší. Výdaje na vánoční dárky se skutečně značně zvýšily od začátku 90. let 20. století, Čína a její nízkonákladová výroba to jisti. Dobrým příkladem jsou hračky, v Číně se soustřeďuje zhruba tři čtvrtiny světové produkce. Všechny společnosti na zbytku planety nakupují své zásoby nebo vyrábějí zboží tam. Spotřebitelé to oceňují, protože zaznamenali pokles cen hraček téměř o pětinu. Tento trend se týká také dárků, které si navzájem dávají dospělí.